Monika Kosinková












JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH: 

 

Narodila jsem se v roce 1982 v Trutnově. Moje diagnóza je  spinální svalová atrofie typ (3. typ - Kugelbergův-Welanderové) a skolioza .

Žiju s rodiči v panelovém domě. Musela jsem chvíli žít v ústavu nebot mě nechtěli  vzít do školky, prý nepatřím mezi zdravé. A bez školky by mě nevzali do školy.

Tak jsem v Liberci v Kateřinkách strávila skoro dva roky.

Pak jsem se vrátila domu ale školu kde bydlím odmítli přizpůsobit. Tak chodil učitel na 3h denně ke mně domů.

Většinou jsem se učila sama,  nějaké předměty jsme se ale neučila, v těch 3h týdně na vše nebylo čas. Dodělala jsem celou základní školu až do 9 třídy.

Dál vzdělávat to nešlo. Od 4 let až do 15let jsem jezdila do lázní Košumberk, každý rok  - 2 dvakrát ročně na 5 měsíců. A základní školu jsem úplnou neměla. Po skončení základní školy jsem seděla v pokoji mezi čtyřmi zdmi. Kamarády jsem neměla tak jsem pořád  byla s našima jen. 

Nebavil mě život, byl prázdny, připadala jsem si k ničemu. Toužila jsem mít jiný život.

V roce 2003 jsem si našla práci - kontrolu dvd ale po 3 rokách už smlouvy neprodloužili. Pak v roce 2009 jsem našla práci lepení modelu pro jednu firmu.  Ted bych se chtěla osamostatnit, chtěla bych se přestěhovat do Hradce Králové, kde by to pro mě bylo lepší, je tam víc asistence a víc možnosti než tu kde žiju.

Ale to ukáže čas, neboť tam trvalý pobyt nemám a tak nárok na byt také nemám.

Ale nevzdávám se a bojuju dál  a zkouším sama hledat pronájem i když je problém, že bezbariérová koupelna všude není.

Snažím se změnit svůj život, aby nebyl prázdný, abych byla užitečná, šťastná, pomáhala druhým a dodala si sílu jit dál a žila svůj život.

Na fb jsem našla výzvu od Tanga a Daruj hračku a zkusila jim napsat, nebot to je úžasný projekt, kam jsme sama v minulosati každý rok kupovala nějaké dárky. Napsal mi Pavel Klempíř .

Trochu jsem měla strach nebot jak jsem pořád sama jsem taková zakřiknutá. Ale souhlasila jsem, strach se má přemoc a možná se mi otevřou nové zkušenosti a třeba už budu žít a ne jen přežívat ve strachu.