Aleš Vaněk

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

Když jsem psal tento můj osobní příběh, Pavel Klempíř mi říkal:

„Neboj se a napiš všechno, o vozíku, o pocitech, situacích, obavách, radostech, obtížích a neměj z toho vůbec hloupý pocit, že tím někomu cíleně a emocionálně brnkáš na nervy – vždyť co máš? Vozík a život jaký máš. Nevybral sis ho a máš mít hloupý pocit z toho, že o tom mluvíš, aby Tě někdo neobvinil, že mu hraješ na city ?  Podívej se na modelky a nejrůznější „celebrity“ – narodili se hezké – a využívají to. Zcela bez ostychu a bezostyšně. Někdo se přihlásí do nějaké debilní soutěže, kde se ukazuje lidem nahý (tělesně i duševně..) – a je z něj celebrita. Za co! Vezmou foťák, cvaknou se u moře, jak jim vykoukla bradavka, pošlou to do bulváru s větou, že „je někdo nachytal při nehodě s podprsenkou..“ a dostanou balík. Týden co týden, měsíc co měsíc. A ty máš problém napsat o sobě, aby to nevypadalo, že se sebeprezentuješ?! Kdo je celebrita? Rozsekal ses na motorce - dal ses dohromady – našel sis, jako vozíčkář práci, práce – jako vozíčkář jsi sbalil babu, oženil ses s ní, máte mimčo – máš samostatné bydlení – a teď jdeš do Tanga, aby jsi sám sebou dal jedněm lidem příklad a inspiraci a dalším aby jsi pomohl a protože víš, co s Tangem chceme dokázat, tak do toho jdeš. No tak kdo je tady ta celebrita?! Ale vykouknuté bradavky si radši nefoť – to by nám neprošlo – nám totiž nezbývá než makat – přesvědčovat – ukecávat“.

Tak jsem se do toho dal, abych něco napsal.

Jen když se tak podívám na příběhy mých kolegů, skoro si říkám, že mi to všechno prošlo nějak lehce a až na určité těžší období, cca rok až dva po úrazu, kdy jsem musel fakt hodně máknout (a potýkat se s „bonusy“ jako dekubity), se mi vlastně žije celkem pohodově.

Možná je to i tím, že jsem se s tím vším příliš nemazlil – proč taky?

Kašlat na omezení, čas i život letí a buď se člověk k problému postaví čelem a roste, nebo otočí zády a zakrní.
 

Nevím jak to říct - i když je patrně fakt, že v porovnání se „zdravým“ člověkem jsem to asi měl nebo mám těžší.

Narodil jsem se v roce 1985

Základka je samozřejmostí, pak následovala Střední průmyslová škola v Jihlavě 2000-2004, obor automatizace a VUT v Brně 2004, které jsem po třetím semestru přerušil a nastoupil do práce jako elektro konstruktér do září 2006.

A pak přišel zlom a to doslova – v hrudní části páteře.

Tou dobou jsem byl i znovu zapsán do školy s tím, že budu pokračovat, kde jsem přestal, takže vyhlídka, cíl a plán jasný.

Kamarádi si ze mne utahovali, že jsem si spletl „šalinu“ a místo na fakultu jsem dojel na spinálku (spinální jednotka – pro ty kdož nevědí).

Osudnou se mi stala záliba v rychlých motorkách, spolu s mladickou nerozvážností (teď už se cítím mnohem rozumněji :D ) – i když, při zpětném pohledu jsem úplný blázen nebyl, myslím, že jsem patřil spíše k těm rozumnějším. Tak jak tak, jedna zatáčka byla prudší, než se zdála…

Pak přišlo probuzení na aru, diagnóza: poškozená mícha a poškození inervace pravé ruky.

Nohy se nepohnou, pravou ruku nezvednu.

Po cca roce  stráveném v nemocnici a rehabilitačním ústavu jsem dostal vozík a byl jsem vypuštěn do světa. Jako výbavu na cestu dostanete informaci, na jaké všechny příplatky máte či nemáte nárok – ale nikdo Vám neřekne, jak naplnit život.

Město se naštěstí zachovalo velmi vstřícně a dostal jsem bezbariérový byt, postupně jsem makal na soběstačnosti a začal bydlet sám.

Nejsem „vzdávač“:

od roku  2007 (již v průběhu poúrazové aklimatizace) do roku 2012 jsem pracoval jako analytik pro jednu firmu.
2008 - jsem potkal budoucí manželku

2009 - znovu řídím auto, což je pro mne obrovský posun – to si „chodící a zdravý“ nedovede ani představit!
2011 - společné bydlení s budoucí manželkou

2012-13 lektor IT kurzů v centru paraple, skončily dotace z EU, cena kurzů se hodně zvedla, zájem opadl – a bylo po všem..

2014 – svatba

2016 - leden, narození dcerky - čas konečně dospět (co si budeme namlouvat – s náma chlapama je to s tím dospíváním poněkud obtížnější, v podstatně nemožné, ale to je zároveň i motor nápady, sny, cíle)  a začít opět dělat něco pořádného – dnes jsem v týmu Tanga.

Pár mých postřehů, o které bych se rád podělil:

• většina lidí co jsem potkal je fajn, vstřícná, vozík neřeší.
• občas se ale potkám i s pitomcem, že to tak musím napsat, a pak to stojí za to, nejsmutnější na nich je jejich neupřímnost, když se baví se mnou, tváří se jako že mi fandí a obdivují  jak to vše zvládám, pak jsou ale schopní se optat manželky „proč s ním seš když je na vozíku??“ ....
• někteří lidé by si měli uvědomit, že zdravá mysl a pozitivní přistup k životu  jsou důležitější než zdravé nohy a brblání nad každou pitomostí a často, někdy jen z principu, nespokojenost s čímkoliv, kdekoliv, jakkoliv, kýmkoliv..a všemi dalšími “-koliv“
• občas taky slýchám „můžeš si za to sám tak co si stěžuješ“ – ale já si přece nestěžuji. Handicapovaný není automaticky stěžovatel, naopak většina jich je naprosto v pohodě – a právě to se mi líbí na Tangu – prostě pracují. Chcete nám pomoct? Super – potřebujeme to pro to, co děláme, ale to neznamená, že si vezmeme dárek – pěkně si to odpracujeme !
• nikdo neví jestli/kdy/jak...., znám spoustu vozíčkářů kterým na vozík někdo „pomohl“, třeba motorkáři a cyklisti jsou v tom často nevinně a bohužel to může skončit i hůř.
• ve volném čase u mě vede hudba. Tu jsem měl vlastně rád už dávno, ale na rozdíl od motorek, na hudbě ujíždím i teď. Poslouchám muziku, z vinylu i cd. Nejradši ale naživo, ať už jde o malý klubový koncert, festival nebo obří koncert v hale. Třeba Black Sabbath v Praze byl neskutečný zážitek.

...mám obavu, že s mou účastí v Tangu, jak jsem ty blázny poznal, mám s volným časem, jak se říká, „po ptákách“ :-D...