Josef Meyer

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

Vyrůstal jsem a bydlím ve městě, jménem  Frýdek - Místek. 

Odjakživa mě bavilo lítat venku a blbnout.

Kolem 13 mi učarovala turistika a tak sem navštěvoval místní turistický oddíl KAM. Zde jsem poznal krásu přírody. Propadnout jí, není v našem krásném pod – a beskydském kraji zase ta těžké. Kdo ty naše kopce jednou viděl, ví o čem mluvím.

Jak člověk roste, přicházejí nové a nové podněty a zájmy.

U mě to bylo objevování světa tance. Ten se mi tak zalíbil, že jsem se do toho vrhl do slova po hlavě a začal sem tančit break dance a street dance.

V 15 jsem nastoupil na zdejší střední školu strojní a dopravní (SŠSD)  v oboru mechanik seřizovač, programátor CNC a NC strojů.

O prázdninách po prváku, přesně 7. 7. 2006, bylo překrásné odpoledne a já šel k vodě, kde jsme se scházeli s přáteli a kamarády.

Po chvilce normálního klučičího blbnutí jsem si šel zaskákat, úplně stejně jako mnohokrát předtím, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem to nějak nevychytal. Špatný odhad a trefa hlavou napřed do betonového srázu.

V ten moment šok, nevíte co se děje.

Po dvou týdnech se probereš na ARU a nic nechápeš, co se děje.

Kolem cizí prostředí, sestry, doktoři, mraky přístrojů, hadiček, ležíš, nehýbeš se.

A pak se dozvíš diagnózu: obratle C3-C5 jsou rozdrcené.

O nějakém chození si můžeš nechat zdát, ruky trochu funkční ovšem jen po zápěstí.

Takže když je vám 16 a tohle se vám přihodí, jste docela nahraný.

Po půl roce v nemocnici a druhém půlroce v rehabiliťáku v Hrabyni se dostaneš domů, a co dál ? 

Chodíš na rehabilitace, snažíš se být aktivní, v rámci možnosti se snažíš i sportovat. V mém případě hraji aktivně bocciu již 5 let.

Snažíš si najít práci a nic, bez šance.

A proč Tango ?

Protože pomůžou člověku s jakýmkoliv handicapem bořit bariéry a slova „nejde to“ je něco, co neznají.

A Daruj hračku ?

Je přece super se zapojit do něčeho smysluplného a vznešeného jako je právě Daruj hračku. Být součásti kolektivu, který myslí na druhé a nejen na sebe.

Ne každý má to štěstí v tom životě. Když je možnost někomu takovému pomoct?  

Jsem určitě pro, jdu do toho. :-D

Já jsem blbě skočil do vody a ve věku, kdy bych se měl hlavně smát, tancovat, makat na škole, lítat za holkama a moje mamka mě „dusit“, aby byla právě ta škola OK a něco ze mě bylo a zároveň tak trochu maminkovsky trnout hrůzou, koho že jí jednou přivedu domů a nedej bože ve „špatném věku a špatném stavu“ :-D, jsme si prošli úplně jiným životem a úplně jiným světem.

V domovech a dalších zařízeních, na které je Daruj hračku orientována jsou kluci a holky ve věku, kdy se mi to stalo a namísto bezstarostného mládí jsem bojoval o žití, každý sebemenší pohyb rukama – a tím i o další, pro zdravého člověka nepochopitelné maličkosti v soběstačnosti a nyní o uplatnění -  prostá slůvka „k něčemu být“, takže moc dobře chápu, že ty kluci a holky tam se mají ve svém věku radovat, makat na sobě a škole, aby měli čím a jak být a nemít hrůzu, depky a cítit se jak povl, že by taky chtěli jet na lyže-a mít je...lítat na vlastních kolech...mít svůj mobil nebo notas do školy a nemít děs z toho, že třeba za pár měsíců budou muset odejít z domova do světa, sami, s pár korunami co jim vyjdou na nájem a kauci, ale už ne na židli, sedačku, pračku, mikrovlnku – prostě namísto radosti z žití strach z něj, jak to bude.

Já o ni ve zlomku vteřiny přišel a teď mám možnost k té radosti a rozptýlení obav z budoucnosti lidem tak mladým, jak jsem byl já, když se mi to stalo, přispět.

A to já mám jedno veliké štěstí a jistotu - v rodině, zázemí..a na budoucnosti právě makám. 

Své i jejich.