Václav Herzinger

 

 

 

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

Bydlí v malé vesnici Kokory u Přerova. Sport, aktivita, pohyb – to jsou slova, která byla pro Vaška charakteristická. Hrál národní házenou, malou kopanou, florbal a k úplným samozřejmostem patřily návštěvy fitness center a posilovny. Delší trasy na kole byly samozřejmostí, stejně tak jako zábavy, festivaly a vše, co k mladému muži patří. Vystudoval SOŠ farmaceutickou v Olomouci a nastoupil ve svém oboru do přerovské chemičky Precheza, kde pracoval dva roky.

 

Středa 26. prosince 2012, na Štěpána – bod zlomu: Vašek v práci propadl špatně zabezpečenou plastovou stěnou (velká tabule plastového okna) a z výšky 4 metrů spadl na hlavu. Poranění míchy v oblasti krční páteře nemohlo mít jiný následek, než ochrnutí všech 4 končetin – kvadruplegii. Částečně pohyblivá je pouze levá paže, ovšem bez jemné motoriky.

Nemocnice a následně půl roku rehabilitační ústav v Hrabyni. Cvičení, rozhýbávání, posilování a  rehabilitace pod vedením profesionálů přinesly alespoň částečné zlepšení: posílení svalů, které při ochrnutí mizí doslova před očima, trocha zlepšení citlivosti a hybnosti a naučení se ovládání elektrického vozíku – levou rukou.

 

Co říká:

"Stačil malý zlomek vteřiny a úplně všechno jsem měl najednou jinak. Je to jako jízda na tobogánu – změna denního rytmu a stylu života, nejdříve boj o život, spousta informací, z nichž ani nechcete jako člověk ty negativní moc přijmout, ale především informací, které jsou úplně nejrůznějšího charakteru – budeš žít,  nebudeš chodit, nebudeš hrát ani házenou, ani si s klukama nezakopeš, ani florbal nebude, zapomeň na práci, kterou jsi měl, musíš bojovat o levou ruku, abys mohl být alespoň částečně samostatný, budeš odkázaný na elektrický vozík a ostatní lidi…..

 

A teď se v tom a v sobě musíte nějak zorientovat, zaujmout nějaké stanovisko, postoj a vyrazit na cestu.

 

Tou mojí cestou a cílem je co největší samostatnost a co nejvíce normální a smysluplný život, do kterého patří samozřejmě práce a osobní uplatnění.

 

Mám částečnou hybnost levé ruky a jako pro bývalého ortodoxního praváka to není jednoduché se s ní naučit všechno dělat – tedy všechno, co je schopná zvládnout a pokusit se její hranice posouvat dál a dál. Používám ji tedy jak to jen jde. Naučil jsem se jíst, psát…

K životu samozřejmě patří komunikace a jak jsem hodně rychle pochopil, k životu vozíčkáře mnohonásobně více, než by si to zdravý člověk vlastně mohl představit nebo než si to vlastně člověk v době, kdy zdravý ještě je, uvědomuje, že je vlastně stále s někým ve styku, v kontaktu, v komunikaci. A najednou jste na vozíku nebo na posteli a kolem sebe Jen okruh svých blízkých – i když to „jen“, je třeba brát s rezervou. Jsou to oni, kdo vás podrží nad vodou.

 

Takže komunikace – a to je dnes počítač, internet, mail, facebook… mám za sebou další krok, naučil jsem se ovládat počítač ústy a tak, jak se fyzicky stabilizuji, čím dál více vyplouvají napovrch a jsou zřetelné otázky psychické.

 

Tak jak ustupuje akutnost denní práce pro mé tělo, tak najednou vidím ty spousty volného času a úplně nevyužitého času, tu nudu, nevyplněné dny a v jejich důsledku samozřejmě frustraci, která přináší špatnou náladu a nechuť málem do všeho, protože chybí osobní naplnění, uplatnění v životě a nějaká perspektiva.

 

O společnosti Tango jsem se poprvé dozvěděl, když jsem byl zrovna v Hrabyni na rehabilitaci a byl jsem mile překvapen jejich zájmem pomoc mi. Na internetu o mě vyšel článek a Pavel Klempíř ho četl a rozhodl se mě kontaktovat a nabídnout mi spolupráci. Byl jsem nervózní, měl jsem starosti, že něco pokazím, ale vše probíhalo dobře. Pobavily se po telefonu, vše mi bylo vysvětleno. Měl jsem neskutečnou radost, že mám možnost pracovat a zapadnout zpátky do života. Po pár týdnech jsem přijel domů, kontaktoval Pavla Klempíře a začal pracovat pro Tango.

 

Jsme na začátku. Pavel mi říkal, ať se podívám na Milana, tomu vlastně vozíkem začal také nový život a právě z vozíku dokázal více, než jako zdravý. Hodně mi ta slova pomohla a nezbývá mi, než se těšit, i když co si budeme namlouvat, obavy tu jsou a ani řádně nevím, do čeho jdu. Ale je to výzva."