JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

* 1973, vozík, po operaci zhoubného nádoru v míše

Prakticky odjakživa jsem sportoval. Sport považuji za výzvu, rozvoj, motivaci, ambici, uspokojení i formování člověka.

Dělal jsem snad vše, ale mým hlavním favoritem byl softball.

Vyučil jsem se automechanikem a po vojně se odstěhoval za prací do Mladé Boleslavi, kde jsem se také poprvé oženil.

Pracoval jsem jako řidič nákladních vozů a později dodávky, čímž se mi splnil sen jezdění po celé Evropě.

Jak už to tak v životě chodí, manželství nám nevyšlo, jak bychom si představovali, takže v době, kdy bylo synovi 13 let přišel na řadu poklidný rozvod.

14 let bolestí

trvající a stále se zhoršují bolesti až doslova do urputnosti, vyvrcholili v mých 38 letech v diagnostikování nádoru v míše.

Žádná "hitparáda", když to člověku řeknou.

A už vůbec ne, když po zvládnuté operaci dostanete zprávu, že nádor byl zhoubný a čeká vás ozařování a chemoterapie. Ovšem již jen jako vozíčkáře.

Mix pocitů

Jinak se to ani nazvat nedá.

Na jedné straně – pozor, nádor, zhoubný, chemoterapie, ozařování operace a v jejím důsledku, s ohledem na zásah do míchy, vozík. Navěky.

Na straně druhé – nemusel být žádný vozík navěky, protože by mohly sice být "normální nohy na chvíli", ale po ní vůbec nic.

A to je asi moje podstata, umět si najít pozitivum.

O nic jsem nepřišel – naopak jsem dostal!

Nepřišel jsem "o nohy", ale naopak jsem dostal šanci žít dál.

Nepřišel jsem o sport – naopak, objevil jsem nový, jsem reprezentantem ČR v páce vozíčkářů.

Miloval jsem sport – miluji a provozuji jej stále, jsem vrcholovým sportovcem, českým reprezentantem v páce vozíčkářů, ale hlavně pozitivně naladěným člověkem.

Miloval jsem jízdu a řízení – a dál jsem aktivním řidičem, protože to je můj obrovský koníček.

Vozík rozhodně životní změna je, co si budeme namlouvat.

Ale vše, co se nám nebo kolem nás v životě děje má jednu obrovskou vlastnost, a to, že si každý můžeme vybrat, ze které strany se na to díváme.

To, co může být pro ostatní tragédie – "bože vozík!", já vnímám jako "lepší vozík, nežli nic, jsou na tom lidi hůř a nebo už nejsou, ani já jsem nemusel být"

Nebudeme si nalhávat, že je to legrace se s tím smířit, sžít, zvyknut, fungovat, vyrovnat, ale pokaždé je potřeba i vidět, jak by to být ještě mohlo..

Hendikep mi nezabránil v mém dalším spokojeném životě.

Má vnoučátka mě naplňují a to je aktivita jako hrom.

Bydlím s manželkou v panelovém domě, v jehož sklepě jsem si vybudoval vlastní fitko, kde na sobě makám, abych naši zemi reprezentoval co nejlépe.

Jestlipak bych se k reprezentaci ČR dopracoval jako zdravý a chodící?

Máme malou chatičku se zahrádkou kde se ženou trávíme volný čas.

Ano, od pohledu jsem "vozíčkář", ale ve skutečnosti jsem jen obyčejný člověk, kterému je vozík prostředkem k životu, k pohybu. Ne limitem.

Člověk, který je aktivní, má chut vyhrávat a má chut k něčemu být a umět, i ze své pozice pomoci, protože na onkologii a po nemocnicích jsem viděl desítky lidí, kteří na tom byli nesrovnatelně hůře než já.

Co do stavu, kvality života, ale i vyhlídek.

To je zároveň i odpověď, proč tým TANGO, proč Daruj hračku.

Jsou děti a lidé, které jsou na tom mnohem hůře, než já...