JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

* 1999, DMO, elektrický vozíkDoubrava / Brno

Narodila jsem se na severní Moravě, kde mám rodiče a kam se nesmírně ráda vracím.

Od narození se vyrovnávám s dětskou mozkovou obrnou.

Je to vážné tělesné postižení.

"Nevyčítej životu, co ti nedal, ale uč se oceňovat to, co ti dal."

To je mé motto, které jsem se rozhodla napsat dříve, než napíši cokoliv o sobě, jak to či ono vidím a čím jsem si prošla, procházím, jak žiji, protože to podle mne nahradí tisíc slov a řádků.

Bylo by jednoduché, strašně laciné a hlavně doslova životu nebezpečné, psát výčet toho, co mi život mým postižením nedal.

Bylo by to vyloženě plýtvání časem, protože takový seznam by byl prakticky nekonečný, kdybych se nad tím chtěla zamýšlet, hroutit se z toho a "kňučet", co já vlastně všechno vlivem svého znevýhodnění nemohu.

Proč by to bylo "životu nebezpečné", jak jsem napsala? No protože u nás, u lidí s nějakým znevýhodněním, je hrozně moc jednoduché podlehnout a "utopit se" v marasmu negace sobě samému si vystaveného a postaveného si vnitřního světa zoufalství "co by kdyby".

A to není život. Proto "životu nebezpečné".

A pak je tu druhá polovina motta, kterou je "..uč se oceňovat to, co ti život dal".

Dal mi zdravého ducha, zdravé srdce a zdravou odvahu.

To je ze seznamu toho, co mám a co mi život dal, to nejdůležitější, protože celý seznam toho, co mi život dal, by byl doslova obrovský, ale vše se vlastně odvíjí od toho nejpodstatnějšího – zdravý a silný duch, srdce, odvaha.

Stejně jako mnozí jiní, i já jsem odešla za studiem.

Absolvovala jsem obchodní školu a následně obchodní akademii s maturitou na Střední škole F. D. Roosevelta v Brně.

Brno mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodla zde zůstat.

Užívám si plnohodnotný život plný zážitků a radosti, a to i díky skvělé rodině a přátelům, kteří mi umožňují vést aktivní život.

Často mě najdete v kolektivu přátel, neboť jsem velmi společenská a má přezdívka je Keliška.

Ve volném čase píšu blog o svém životě s dětskou mozkovou obrnou a účastním se různých pobytů pro handicapované.

bolest v rodině

• v polovině dubna 2026 mi odešel tatínek, nejlepší kamarád a nejlepší asistent, nejen rodič, ale i parťák.... od poloviny února byl v nemocnici
• všichni v Tangu na mě, po dohodě s mojí mamkou, naložili tolik práce..a s tolika pro mě neznámými, že jsem se musela učit, soustředit..., makat, nestíhat...zabralo to.., děkuju

o taˇkovi, o Tangu a Daruj hračku:

• už je to nějaká chvilka, co jsem manažerka Tanga a pomáhám realizovat projekt Daruj hračku. Doba, která mi změnila život. Mám důvod ráno vstát z postele. Předtím jsem doma pořád řešila školu, známky, stres, co bude dál, jestli něco zvládnu. Dnes? Doma se skoro pořád řeší Tango a Daruj hračku. Telefony, maily, kontakty, domlouvání, můj "chaos"… prostě můj pracovní život. 

• dodnes si pamatuji ten moment, kdy jsem lítala po celé Kociánce a úplně nadšeně všem říkala, že už konečně vím, co budu dělat místo školy. Jak jsem volala NADŠENĚ domů, že už se o mě nemusí bát. Že mám denní činnost. Něco, co zvládnu z domova nebo z Kociánky. Něco, co má smysl.

• taťka mi sice odešel a strašně mi chybí, ale já vím, že odcházel beze strachu, co se mnou bude, až on tu jednou nebude. Je to asi strach každého rodiče. A taťka na vlastní oči viděl a den co den zažíval, že mám práci, uplatnění, že k něčemu jsem, co dokážu a jak veliké věci dokážu, že se neztratím, je o mě postaráno, postarám se o sebe, k něčemu jsem a nebudu jednou opuštěná, na všechno si stěžující a negativní troska na vozíku, co třeba vzdá žití..nebo skončí v izolaci a třeba s alkoholem....

Jak jsem psala o tom, že pro mě je podstatné to, co mi život dal a nikoliv to, co mi nedal, tak mezi tím, co mi dal, jsem napsala odvahu.

ta mi rozhodně nechybí a jsem opravdu ráda, že jsem členem týmu, jehož filozofií je, mít dvě odvahy: odvahu mít sen a odvahu si ho splnit.

Jsme zde tedy správně.

Pro mé si plnění snů a pro moji pomoc s plněním snů druhým, kteří jsou na tom hůře než já..