JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

Narodil jsem v roce 1976 – v roce, kdy se naši fotbalisté legendárně stali mistry Evropy.

Bydlím v Doksech u Máchova jezera.

Když mi bylo 20 let, utrpěl jsem úraz elektrickým proudem. Okolnosti z něj mám spíše z doslechu, než abych si cokoliv pamatoval.

Jako "dárek do života" jsem si z tohoto zážitku a oblouku 22 tisíc voltů odnesl vozík – takže nechození a doživotní absenci levé paže.

Miloval jsem automobilové závody a vždy byl můj sen také závodit, ale bohužel, nikdy jsem se k tomu nedostal.

Viděno optikou úrazu a vozíku, pak by bylo skoro logičtější, pokud bych skončil na vozíku (když už by to tedy muselo být) důsledkem mého obdivovaného a vysněného odvětví – tedy rychlých aut – ale ani jsem k tomu nedostal příležitost. Člověku nezbývá, než si říct, že je to vlastně paradox.

Rok jsem ležel různě po nemocnicích a rehabilitacích.

Různá města, různé špitály, různá oddělení, různí lidé – a vy mezitím vším – jako nekonečná horská dráha nebo tobogán, kde jen jedete a nemáte šanci řídit, zabrzdit, změnit směr.

Jak už to u nás vozíčkářů bývá – rozpadl se mi vztah (asi jsme na tam stejně jako missky – těm se také rozpadají.. :-D ).

V posledním špitále jsem si našel přítelkyni - zdravotní sestřičku a po 3 letech jsme se vzali.

Po dalších 3 letech se mi podařilo sehnat bezbariérový byt v Doksech, kam jsme se spolu odstěhovali.

Začal jsem pracovat pro sdružení tělesně postižených v České Lípě a do toho podnikat.

Manželce jsem otevřel obchod s kosmetickým zbožím a já s kamarádem diskotéku ve Starých Splavech, kde jsem hrál jako DJ.

Bohužel se nám po 4 letech manželství rozpadlo.

S tím skončilo i veškeré podnikání.

Byl jsem nucen se vrátit zpět k rodičům, kteří se o mě starají do dnes a to i přes to že tatínek už také skoro nechodí (špatně vyhřezlá plotýnka).

Veškerá práce je tedy na naší mamince, která musí mít skutečně svatozář.

I přes to se snažím udělat rodičům radost třeba tím, že budu mít práci, bez ohledu na vozík a chybějící paži budu užitečný, něco dokážu - a třeba si ještě někdy někoho najdu.

Cíl mám, nevzdal jsem to těsně po úrazu, takže není důvod to vzdávat ani teď, ani kdykoliv potom, i když – co si budeme namlouvat – ani zdravému člověku není pokaždé v životě doskoku.

Ted jsem v Tangu - členem týmu, který hodně dokázal a rozhodně nemám zájem ho jakkoliv brzdit – naopak – máme cíl, známe svoji hodnotu a výsledky naší práce.