Irena Hubaczová
|
|
JAK ŠEL ŽIVOT, OSOBNÍ PŘÍBĚH Irena Hubaczová *1963 Český Těšín spondylolistéza, těžká forma dle situace a stavu: chodící / francouzské hole, chodítko, mech.vozík
Narodila jsem se v Karviné, své dětství jsem prožila v Dětmarovicích, na konci vesnice, kde jsme bydleli s rodiči, dědou a babičkou a starali se společně o naše hospodářství.
Pohyb, příroda, sport! Na své dětství velice ráda vzpomínám. I když jsme museli pomáhat doma, měli jsme jako děti také spoustu času na zábavu. Ta se tehdy konala v lesích, u rybníků, na polích, na kolech a na lyžích.
Můj otec byl myslivec, předseda mysliveckého sdružení a tak jsme mu pomáhali se zimním krmením zvěře a také s prací v bažantnici, kterou založil.
Pokud někdo při pracích na poli vyoral nebo zranil mladé srnčí nebo zajíčky, skončili všichni v naší péči.
Svou školní cestu jsem začala na devítiletce u nás v Dětmarovicích. Následovala Střední ekonomická škola (nyní Obchodní akademie). A nakonec Ostravská univerzita, pedagogická fakulta, obor speciální pedagogika.
Nyní bydlím v Českém Těšíně a svůj profesní život jsem zasvětila práci s dětmi jako učitelka na 2.stupni základní školy.
Ta práce mě velmi naplňovala - nejen během vyučování, ale i ve volném čase, ve kterém mi velkou radost přinášel dramatický kroužek, který jsem vedla. Celý školní rok jsme s dětmi nacvičovali divadelní představení, která jsme na konci roku uváděli pro veřejnost. Na našich soustředěních s přespáváním v tělocvičně a vařením ve školní kuchyňce jsme se velice dobře bavili a také stmelili vztah žák - učitel. Divadlo přinášelo dětem nejen radost, ale také rozvíjelo jejich schopnost sebevyjádření, zlepšilo kulturu řeči, učilo je týmové spolupráci, pomoci jeden druhému a také kreativitě při tvorbě kulis.
Kromě toho jsem působila jako školní metodik prevence, tedy pracovala jsem s negativními jevy chování žáků, včetně případného zneužívání návykových látek. Cesta ke zlomu V padesáti letech mi byla diagnostikována těžká forma spondylolistézy, kterou provázely bolesti, se kterými jsem se neustále potýkala.
S přibývajícím věkem mě již ohrožovala na chůzi a také zde byla velká pravděpodobnost, že přestanu chodit úplně.
A tehdy začaly úřadovat mé dvě dcery, které mě přesvědčily k operaci, i když jsem po celou dobu od všech lékařů, se kterými jsem případnou operaci konzultovala, slyšela, že v mém případě to není možné. Mladší dcera v té době studovala medicínu v Praze a zprostředkovala mi konzultaci s panem profesorem Štulíkem z motolské nemocnice, který je špičkou v oboru operací páteře.
Zásadní životní zlom - 2019 Na oddělení spondylochirurgie pana profesora jsem nastoupila v říjnu 2019 a vše začalo nabírat na obrátkách. Jsem nesmírně vděčná jemu, jeho týmu, týmu neurologů a chirurgů, kteří mi po sérii operací, z nichž jedna trvala 9 hodin dali bederní páteř do pořádku.
Měsíce na lůžku a cesta na nohy Několik měsíců jsem byla pouze na lůžku, pak jsem byla převedena na spinální jednotku pana profesora Koláře a tam již se mnou pracoval jeho fyzioterapeutický tým.
Krůček za krůčkem: postel – vozík – chodítko – „franczky“ - nohy Opět na lůžku, avšak cvičení Vojtovou metodou a další mi pomohly natolik, že jsem mohla být, již na invalidním vozíku, převezena do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni, který jsem opustila po půl roce s chodítkem a berlemi a kam se s díky pravidelně vracím na opakovací pobyty.
Bohužel po tomto všem mám paraparézu dolních končetin, jsem v invalidním důchodu, ale s vděčností to přijímám, protože dnes bych už zřejmě nechodila vůbec a trpěla bych velkými bolestmi.
Rehabilitační ústav Hrabyně Poprvé jsem tam byla půl roku a pak po čtyřech, třech měsících. Pokud bylo třeba, pomáhala jsem „kvadrošům“ - po procedurách venku a o víkendech. Tam si ale pomáhají všichni. No..a ...ještě jsem masírovala utahané sestřičky na noční - ale to je tajné :-) .
To mě velice oslovilo, protože tyto organizace mají hluboké kořeny v tom, co má smysl, je tam empatie, kreativita a opravdové spojení. To jsou přesně ty hodnoty, které dnes tolik chybí.
V Rehabilitačním ústavu Hrabyně jsem se seznámila s Vaškem Herzingerem, dlouholetým členem Tanga a manažerem pro Daruj hračku. Je to obrovský bojovník, a to bez jakékoliv nadsázky.
Je skvělé, že i přes nepřízeň osudu, dokáže kolem sebe šířit pozitivní energii, realizovat se ve sportovních aktivitách a ještě pomáhat ostatním. Klobouk dolů, má můj velký obdiv, stejně tak jako spousta dalších lidí a přátel, které jsem v RÚ poznala. Právě od něj jsem se dověděla o organizacích Tango a Daruj hračku.
Po bližším seznámení s jejich činností a cíli, které mě osobně velice pozitivně oslovily, bych ráda pomáhala při jejich realizaci.
Pobyty v Hrabyni , seznámení se s těžkými osudy mnoha lidí, mi přinesly pohled na svět jinou optikou, přehodnotila jsem životní priority a uvažování. |
