Josef Procházka

Josef Procházka, * 1985

Úraz páteře, kvadruplegik

 

Jak jsem na tom nyní s pohybem:

 

Jsem rodilý Hodoníňák, takže základní školu jsem vychodil zde a stejně tak jsem se v Hodoníně vyučil i truhlářskému řemeslu ve výrobě nábytku.

 

Práce jsem se nikdy nebál, takže i v době krize jsem hledal zaměstnání a pracoval na svém zlepšení – například i svářečskými zkouškami či rozšiřováním řidičských oprávnění apod.

 

Hned na začátku léta v roce 2012, jsem se šel s partou kamarádů koupat

Bylo to první letní koupání. 1. července.

Zároveň i mé poslední v životě.

 

Při rozběhu do vody jsem uklouzl a nešťastně dopadl na mělčinu.

 

Následovala doslova smršť událostí, při které nemá člověk prakticky žádnou šanci cokoliv řídit, ovlivnit, mít pod kontrolou.

Jediné, co může mít, je vůle – chuť – odhodlání žít.

Nic víc nemáte.

Dějí se kolem vás věci, jako když jedete na tobogánu událostí nebo v kanoi na divoké a nemáte šanci zastavit a vlastně ani řídit směr či rychlost.

 

Takže ten můj „tobogán“ byl od okamžiku mého rozběhu takovýto:

  • rozběh
  • odraz
  • při něm uklouznutí
  • nekoordinovaný let
  • dopad na mělčinu
  • oživování
  • telefony záchranářům
  • přesun vrtulníkem do FN Bohunice  v Brně
  • tváře a spěch kolem
  • chodby, místnosti
  • příjem
  • přístroje

 

Výsledek byl – je – fatální: zlomené 4 obratle.

 

A i když se od tohoto okamžiku změní počítání času z vteřin a minut na dlouhé měsíce (tak to my vozíčkáři máme), na podstatě a principu nemožnosti téměř cokoliv ovlivnit a být vlastně jen svědkem a pozorovatelem „zvenčí“ svého vlastního žití, se nic nemění.

8 měsíců na spinální jednotce na plicní ventilaci ve FN Brno.

 

Dalších 6 měsíců v rehabilitačním centru v Hrabyni.

 

Bez efektu ve změně mého stavu, stejně tak jako všechny následné a každoroční pobyty.

 

Takže elektrický vozík ovládaný ústy – a stejně tak i PC a telefon.

 

Střídavě navštěvuji Centrum Paraple, Košumberk, Hrabyni.

 

Má denní náplň se dá lehce a jen s malými odchylkami promítnout ze dnů do týdnů, měsíců..let..:

  • hradím si  asistentky z pečovatelské služby Homediss
  • docházejí za mnou
  • denně procvičuji končetiny, svaly – to je životní nutnost, neboť jejich nepoužíváním dochází k jejich  ochabování a tím i deformacím vlivem zkracování šlach a ubývání svalstva
  • dojíždím také na RHB do nemocnice Hodonín

 

Jako každý člověk mám sny a jako každému člověku se mi jich  nechce vzdát, i když jejich realizace pro nás, lidi s postižením, je zatraceně daleko a vysoko.

 

I takových, které třeba zdravý člověk vlastně nevnímá ani jako něco, o čem by snil a bere je jako lehce dosažitelnou samozřejmost.

 

Nebudu psát o chození, běhání, sportování, skákání do vody, ani o úplně normálním a obyčejném chycení lžíce nebo vidličky a najedení se....nebo o chycení obyčejného hrnku s kafem nebo sklenice s vodou a usrknutí si.

To asi do doby, než se medicína pohne mílovými kroky vpřed, nezměním a nedokážu. A řeklo by se „prkotiny“, kterých si zdravý člověk kolikrát v jejich zautomatizovaném používání ani neuvědomí – ale také ani neváží.

 

Pak tu jsou sny vyšší, ale možná, třeba, doufám, že ne nesplnitelné a třeba i svým způsobem bližší:

  • přál bych si se oženit a mít spoustu dětí
  • miluju rybaření, vodu a pobyt v přírodě – byl to můj koníček
  • a chci mít práci, něčím někým být a neumírat denně nudou, když jdou doslova stovky a tisíce dní za sebou a až na výjimky je jeden jako druhý..den za dnem

 

Líbí se mi na lidech z Tanga, že říkají, že je potřeba mít odvahu mít sny a mít odvahu si je taky splnit !

 

Tak jsem se přidal a půjdu krok po kroku.

 

I vleže nebo sedě a ovládání všeho jen ústy, ale začít se někde musí.