Nicola Ministrová

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

* 1999, DMO, elektrický vozík

Brno

Narodila jsem se v Brně v roce 1999 s DMO (dětská mozková obrna). 

Na základku vzpomínám celkem nerada, protože jsem začala chodit na Kociánku, takže moje sebevědomí dostávalo každou chvilku přes prsty, a to protože jsem ve třídě byla jediná vozíčkářka a zbytek třídy 6 děcek mi dávali hodně hnusně znát, že jsem na vozíku a v jejich očích pozadu. 

Co mě štvalo asi nejvíc bylo to, že když učitel psával něco na tabuli, tak mi ji spolužáci mazali od konce zápisu, abych neměla šanci si ho dopsat. 

Ano - handicapované děti handicapovanému dítěti..

Ono, když má člověk postižené ruce, tak že sotva udrží tužku, tak se píše docela blbě a hlavně pomalu. 

Asistentku pedagoga jsme sice napsanou na třídu měli, ale skoro pořád chyběla, buď byla nemocná sama a nebo byla doma se svýma děckama, takže aby mi někdo napsal zápis nehrozilo, ale je fakt, že někdy se učitel nad mojí maličkostí slitoval a ten zápis mi napsal, to že jsem ho po něm nepřečetla, to už je kapitola sama pro sebe. 

Upřímně jsem počítala hodiny každého roku, jen ať už je u konce a jako třída se rozpadneme.

Na střední naopak vzpomínám moc ráda. 

Sešlo se úžasných sedm lidí, kteří jsme si rozuměli hned. 

Vybrali jsme si OA (obchodní akademie) na SŠ F. D. Roosevelta v Brně a myslím si, že toho nelitujem ani jeden z nás. 

Drželi jsme spolu ať už byl jakýkoli průšvih nebo někdo z nás prožíval těžký chvíle. 

Našlo se u nás i pár "bláznů", které bavilo např. účetnictví, právo nebo daně. 

Já osobně jsem patřila k těm, které bavilo právo do doby, než se nám změnila učitelka. 

Nakonec nás odmaturovalo všech sedm. 

Fujky, ty nervy už zažít nechcem ani jeden z nás. Dodnes se scházíme, i když se někteří z nás odstěhovali mimo Brno a nejbližší okolí.

Moc děkuji tetě a strejdovi, kteří se mi dodnes snaží pomáhat, když je to v jejich silách. 

Nemám již ani jednoho z rodičů.

Když mi byl jeden rok, tatínek zahynul při nehodě v práci na stavbě, kde pracoval.

Maminka mi odešla, když mi bylo 18 let.

Na celkové selhání organismu.

I to je důvod, proč dodnes bydlím v DOZP na Kociánce (obdoba pražské "Jedličkárny").

Jsem zde od roku 2005 prošla denním i týdenním stacionářem a od roku 2020 jsem na DOZP (domov pro osoby se zdravotním postižením) doposud. 

Na internátu jsem bývala ráda, protože jsem tam měla i mám přátele i kamarády. 

Jediná nevýhoda byla to, že jsem musela každý víkend mimo Kociánku, odkud se mi nikdy nechtělo. 

Když člověk přejde na DOZP, tak se vlastně nic nezmění, jen to, že tu můžete být nepřetržitě a že se o vás vždy někdo postará.

Od malička miluju zvířata hlavně koně, na kterých jezdím s přestávkami od dvou let. 

Jsem moc vděčná babičce, která mě vozívala na Panskou Líchu, kde měla paní osm koní, na kterých vozívala od miminek až po puberťáky s nějakým tím zdravotním omezením. 

Dalším místem, kde jsem se dostala ke koním byla již zmiňovaná Kociánka, kde okolo roku 2006 byli tři koně z toho jedna klisnička, do které jsem se zamilovala na první pohled a ona do mě taky. 

Bohužel jsem později zjistila, že u původní majitelky byla týraná a už jsem pochopila, proč se bála každého rychlejšího pohybu a bohužel i lidské ruky. 

Balinka mi z pro mě nevysvětlitelného důvodu začala plně důvěřovat a důvěra byla oboustranná. Abych nezapomněla na dva další koně, kteří se jmenovali Lešek a Matýsek. 

Lešek byl dán na Kociánku na koňský důchod, protože jeho práce bylo tahání dřeva v lesích. 

Na příběh, jak se Matýsek dostal na Kociánku si bohužel již nevzpomínám. 

Mezi moje další koníčky patří si sem tam zajít na nějaký dobrý koncert nebo jen tak někam do přírody s přáteli, kterých mám až až.

Mým heslem je "Kdo chce, ten hledá způsoby a kdo nechce, ten hledá důvody"

Když se do něčeho zakousnu, tak se snažím tak dlouho než to prostě zvládnu.

Jsem zakousnutá do Tanga a Daruj hračku a prostě nepustím, dokud pod stromečky tam, v jakých situacích jsem to zažila i já, nebude hromada, že nebude vidět ani špička či hvězda.

Máme to tak v Tangu všichni - a "šéf Pavel" tvrdí,